Archiv autora: Kata

Dar es Salaam, plavba trajektem na Zanzibar a cesta do Kizimkazi

Budíček zvoní ve 4:45. O půl hodiny později už nás nabírá taxík a veze nás na autobusák Kilimanjaro Express. Autobus do Dar es Salaamu má odjíždět v šest, ale jsme tu raději s předstihem. Chvilku před šestou opravdu přijíždí dva autobusy, ale ani jeden z nich není náš. Po chvilce zmatkování zjistíme, že autobus do Dar er Salaamu stojí na druhé straně silnice. Sedneme si s Blážou vedle sebe, i když máme místenku každý jinde, a doufáme, že nás nikdo nevyhodí. Za lístek jsme zaplatili 33 000 šilinků na osobu a cesta z Arushi do Dar es Salaamu trvá 13 hodin. Bláža skoro celou cestu spí a já koukám na africkou telenovelu, která je poměrně dramatická a nedá mi spát 🙂 Přibližně v polovině cesty stavíme na oběd – dáváme si kuře s rýží a pochybným dušeným banánem a zeleninou za 7000 šilinků. Pachuť banánu zapíjíme kolou. Běžně kolu vůbec nepijeme, ale na cestách patří mezi náš nejoblíbenější nápoj hned po pivu a smoothie. Do Dar es Sallamu přijíždíme v 19:00.

Dar es Salaam

Dar es Salaam

Celý příspěvek

Národní park Serengeti

V noci nám byla pěkná zima a tak se budíme ještě před zvoněním budíku. Balíme stany. Fin prohlásí, že žádný stan balit nebude, protože je tu na dovolené a během dovolené odmítá pracovat. Jeho spolubydlící Američan jen pokrčí rameny, usměje se a sbalí stan sám. Snídaně už nám začíná trochu lézt krkem, máme každý den to samé. V 8:30 je naplánován odjezd a snad poprvé vyjíždíme opravdu na čas. Cesta z Ngorongoro do národního parku Serengeti trvá dvě hodiny. Jedeme po prašné silnici plné děr a míjíme pár Masajů pasoucích kozy u jejich typických vesniček Boma. U cesty stojí pár pomalovaných masajských dětí a za fotku žebrají peníze. Další Masajové nás lákají do svých vesniček, nebo prodávají cetky u silnice. Po chvíli nám přes cestu přeběhne stádo žiraf – vůbec poprvé je vidíme zblízka.

Žirafy v národním parku Serengeti

Žirafy v národním parku Serengeti

Celý příspěvek

Cesta do národního parku Ngorongoro

Budí nás sluníčko a o něco později i budík. Je půl osmé ráno a pomalu se hrabeme ze spacáků. Snídaně má být od osmi, ale všichni tu fungují v režimu „pole pole“, což v překladu ze svahilštiny znamená „pomalu pomalu“ a tak snídáme až v devět. Máme to samé, co včera, a vyčkáváme na instrukce. Dnes bychom měli jet do národního parku Ngorongoro, ale zatím nikdo z nás netuší na kolikátou je naplánován odjezd. U stolu s námi sedí dvě Američanky, které měly dnes ráno odjíždět do Arushi, ale zřejmě se na ně zapomnělo. Černoušek jim přislíbí, že pro ně do dvaceti minut přijede auto. O dvě hodiny později auto stále nikde. V 10:30 si konečně někdo všimne i nás, a tak se s Američankami loučíme a vyrážíme na cestu. Má to ale jeden háček – černoušci nemají hotovost na zaplacení permitu a přes svátky jsou banky zavřené. Stavíme proto u benzínky, kde by údajně měl být bankomat. Černoušek na 40 minut někam zmizí a my čekáme. A čekáme.

Kráter Ngorongoro

Kráter Ngorongoro

Celý příspěvek

Výlet do národního parku Tarangire

V 5:30 ráno zvoní budík a já bručím a nechci vstávat. Nic jiného mi ale nezbývá, za půl hodiny nás má nabírat řidič. Ten má asi patnáct minut zpoždění a veze nás neznámo kam. Asi po dvaceti minutách přesedáme do většího auta, kde už sedí dalších pět turistů – dva sourozenci z Německa, Američan, Fin a Japonec. Po dvou hodinách jízdy nabíráme kdesi u silnice ještě Korejce a přijíždíme do kempu Fanaka Safaris Campsite. Z auta nám vyskládají batohy a usadí nás ke stolu. Všichni po sobě tak nervózně pokukujeme, protože nikdo z nás netuší, jaký je vlastně program a co se bude dít. Za chvilku donesou snídani, a tak se aspoň pořádně najíme – máme tousty, vajíčka, burákové máslo a palačinky. K pití pak Kilimanjaro čaj a Africafe, které není vůbec špatné. Po snídani za námi přijde chlapík a zjišťuje, na kolik dní tu vlastně jsme. Němci jsou tu jen na dva dny, my a Japonec na čtyři dny, Fin a Američan na pět dnů a Korejec dokonce na šest dnů. Následuje ještě otázka na program, kdy na něj všichni postupně vychrlíme názvy národních parků, které chceme vidět – každý je samozřejmě jmenuje v jiném pořadí. Černoušek vykulí velké bílé oči, na chvíli se zamyslí, kývne a beze slova někam zmizí. Mezitím si povídáme s ostatními a zjišťujeme, že každý z nás platil za safari odlišnou částku. My jsme platili ze všech nejmíň a tak raději mlčíme.

Slon africký v NP Tarangire

Slon africký v NP Tarangire

Celý příspěvek

Cesta ze Stone Townu do Arushi

Budí nás horko, je osm ráno a Vánoce připomíná jen datum v kalendáři. Pomalu si balíme krosny, necháváme je na hotelu a vyrážíme do uliček Stone Townu, historické části města Zanzibar. Rádi bychom si vyměnili peníze, ale v bance nás odmítnou. Prý musíme na poštu nebo do směnárny. Bloudíme dál uličkami, je tu krásně čisto a klid, celé město ještě spí. Náhodou míjíme poštu, kde je kurz o dost lepší než na letišti, tak si rovnou měníme dolary za šilinky a jsou z nás zase na chvilku milionáři 🙂 Vedle pošty je na pohled příjemná kavárna se zahrádkou Stone Town Cafe, kde si dáváme snídani – palačinky s banánem a müsli s ovocem (18 000 šilinků). Pijeme masalu, užíváme si sluníčka a pozorujeme dění kolem nás. Stone Town se nám zatím fakt líbí, mísí se tu arabská, evropská, indická a africká kultura. V roce 2000 bylo město zapsáno na seznam UNESCO.

Snídaně ve Stone Town Cafe

Snídaně ve Stone Town Cafe

Celý příspěvek

Hurá do Tanzanie

Na poslední chvíli se rozhodneme využít zbytku dovolené a vánočních svátků a vyrazit přes Vánoce do světa. Rušíme všechno domluvené a doufáme, že nám to kamarádi a rodinní příslušníci někdy odpustí. Destinaci vybíráme podle levných letenek a 28.11. kupujeme letenky na Zanzibar s mezipřistáním v Dar es Salaamu v Tanzanii. Rádi bychom do Tanzanie, ale nedaří se nám zjistit, jestli můžeme vystoupit v Dar es Salaamu, aniž by nám zrušili zpáteční letenku. Na infolince Flydubai nám sice potvrdí, že vystoupit můžeme, ale už nám nemůžou zaručit, že s námi vystoupí i naše zavazadla. To si prý máme domluvit při odbavení. Nechceme riskovat a tak si ještě kupujeme letenku ze Zanzibaru rovnou do Arushi v Tanzanii. Možná si právě teď někdo klepe na čelo, proč si nekoupíme letenky rovnou do Tanzanie. Ty jsou ale o poznání dražší než letenky na Zanzibar. Nedává to trochu smysl, ale co už. Celá tahle dovolená pro nás bude poněkud netradiční, protože vůbec poprvé někam letíme v hlavní sezóně a zároveň je to poprvé, co máme poměrně jasný plán cesty.

Celý příspěvek

Podzim v Tatrách – část druhá

Vstáváme opět v 5:50, snídáme a v sedm vyrážíme električkou ke Štrbskému plesu, abychom alespoň část trasy šli jinou cestou než včera. U Popradského plesa si dáváme druhé kolo snídaně a poté vyrážíme po modré k rozcestí nad Žabím potokom, kde se cesta rozděluje na Rysy a Koprovský štít. Oproti včerejšku je tu podstatně více lidí a bohužel většina z nich směřuje na Koprovský štít, stejně jako my. Asi po hodině cesty dorazíme k Veľkému Hincovu plesu, kde na chvilku odpočíváme. Je tu krásně. Cesta od plesa k vrcholu vede klikatě do kopce. Poslední úsek je hodně kamenitý a o něco náročnější. Na vrcholu je spousta lidí, moc dlouho se tam nezdržíme. Vracíme se stejnou cestou dolů a jdeme na zastávku električky u Popradského plesa. Električkou se necháme odvézt do Starého Smokovce a večeři si dáváme opět v Kolibě Kamzík. Chytneme poslední volný stůl, je tu narváno. Po večeři si dáme Tatranský čaj na dobrou noc a jdeme spát.

V

Vel’ké Hincovo pleso

Celý příspěvek

Podzim v Tatrách – část první

Výlet do Tater plánujeme tradičně na poslední chvíli. Ve 23:05 nasedáme do nočního vlaku směr Poprad. Všechny lůžkové vozy už jsou obsazené, takže máme klasické kupéčko, ve kterém sedí tři podivíni a jeden normálně vypadající člověk. Celým vlakem se line alkoholový odér. Daří se nám usnout jen na chvilku. V 6:22 ráno přijíždíme do Popradu, jízdenka nás dohromady stála 938 Kč. Rozespalí kupujeme lístek na električku do Nového Smokovce, kde jsme si na poslední chvíli zamluvili pokoj v penzionu Gabriel. Cesta do Nového Smokovce trvá asi 20 minut. Chceme si v penzionu nechat krosny a rovnou vyrazit na výlet, protože ubytování je možné až od 15:00. Majitel nás ale ubytuje rovnou, a tak si na chvilku ještě lehneme.

Cestou ke Sliezskemu domu

Cestou ke Sliezskemu domu

Celý příspěvek

Makassar

Dnes nás čeká poslední den v Makassaru a zároveň i poslední den na Sulawesi. Večer odlétáme do Jakarty a poté rovnou do Dubaje. Hned po snídani vyrážíme pěšky do přístavu Pelabuhan Paotere, který se nachází asi 4 km od centra. Měl by se zde nacházet velký rybí trh s tou správnou rybářskou atmosférou. Žádný velký trh ale nevidíme, možná jsme tu ve špatný den nebo ve špatnou hodinu. Celkově nás přístav nijak zvlášť nezaujme. Zpátky do centra bychom se rádi svezli rikšou, je horko a velká část cesty vede po rušné silnici. Nikomu se s námi do centra ale moc nechce. Pronásleduje nás jen chlapík s cyklorikšou, nedaří se nám však usmlouvat cenu. Asi po pěti minutách na naši cenu kývne a nasedáme k němu. Chlapík cestou málem vypustí duši, nakonec mu dáváme původní částku. Pořád funí, ale usmívá se.

Celý příspěvek

Cesta z Biry do Makassaru, hlavního města Sulawesi

Včera jsme se při placení opět pohádali s majitelkou hotelu, protože si naúčtovala první snídani, kterou jsme nedostali. S dnešní snídaní raději už ani nepočítáme. Je šest ráno a vyrážíme do přístavu hledat autobus, který by měl jet v 7:00 do Makassaru. Autobus stojí dole v přístavu v místě, kde kotví trajekty. Všechna místa jsou bohužel už zarezervovaná a autobus vyjíždí až v 11:00. Vracíme se tedy k hlavní silnici a doufáme, že si stopneme nějaký Kijang. Bohužel projíždějí jen auta, která míří na trh do vedlejší vesnice. Jediné auto, které u nás zastaví, je majitelka hotelu, která nám přiveze snídani. O hodinu později, než jsme ji měli objednanou. Dost nás ale překvapí, že nám ji dovezla až sem.

Sedíme u silnice, jíme čokoládové palačinky a přemýšlíme, jak se odsud dostaneme. Vracíme se do Biry a hledáme auto v centru města. Všechna místa jsou ale beznadějně zarezervovaná. Je neděle, končí svátek a všichni se vracejí do Makassaru. Asi vypadáme hodně nešťastně, protože se nás ujme nějaký pán a nabízí nám odvoz do vedlejší vesnice, odkud prý jede Pete Pete (místní verze mikroletu) do Bulukumby. Sice vůbec nevíme, kam jedeme, ale souhlasíme a nasedáme do auta. Ve vesnici mu nabízíme peníze za odvoz, ale nic od nás nechce, prý máme dneska štěstí. Pán nám ještě stihne stopnout Pete Pete, kde spolu s námi jede asi sto plynových lahví. Za cestu do Bulukumby platíme 10 000 Rp/os. V Bulukumně se nám opravdu podaří sehnat prázdný Kijang. Ten má bohužel poruchu a v 11 lidech čekáme uvnitř auta hodinu a půl, než řidič auto opraví. Je hrozné horko. Do Makassaru přijíždíme po třetí hodině totálně zničení. Výlet do Biry, především jeho načasování, se nám opravdu moc nepovedl.

Makassar

Makassar

Celý příspěvek