Včera jsme se při placení opět pohádali s majitelkou hotelu, protože si naúčtovala první snídani, kterou jsme nedostali. S dnešní snídaní raději už ani nepočítáme. Je šest ráno a vyrážíme do přístavu hledat autobus, který by měl jet v 7:00 do Makassaru. Autobus stojí dole v přístavu v místě, kde kotví trajekty. Všechna místa jsou bohužel už zarezervovaná a autobus vyjíždí až v 11:00. Vracíme se tedy k hlavní silnici a doufáme, že si stopneme nějaký Kijang. Bohužel projíždějí jen auta, která míří na trh do vedlejší vesnice. Jediné auto, které u nás zastaví, je majitelka hotelu, která nám přiveze snídani. O hodinu později, než jsme ji měli objednanou. Dost nás ale překvapí, že nám ji dovezla až sem.
Sedíme u silnice, jíme čokoládové palačinky a přemýšlíme, jak se odsud dostaneme. Vracíme se do Biry a hledáme auto v centru města. Všechna místa jsou ale beznadějně zarezervovaná. Je neděle, končí svátek a všichni se vracejí do Makassaru. Asi vypadáme hodně nešťastně, protože se nás ujme nějaký pán a nabízí nám odvoz do vedlejší vesnice, odkud prý jede Pete Pete (místní verze mikroletu) do Bulukumby. Sice vůbec nevíme, kam jedeme, ale souhlasíme a nasedáme do auta. Ve vesnici mu nabízíme peníze za odvoz, ale nic od nás nechce, prý máme dneska štěstí. Pán nám ještě stihne stopnout Pete Pete, kde spolu s námi jede asi sto plynových lahví. Za cestu do Bulukumby platíme 10 000 Rp/os. V Bulukumně se nám opravdu podaří sehnat prázdný Kijang. Ten má bohužel poruchu a v 11 lidech čekáme uvnitř auta hodinu a půl, než řidič auto opraví. Je hrozné horko. Do Makassaru přijíždíme po třetí hodině totálně zničení. Výlet do Biry, především jeho načasování, se nám opravdu moc nepovedl.
Makassar
