Budí nás hluk a světlo a chvilku nechápeme, co se děje. Je pět ráno a přijeli jsme do Makassaru. Jsme rozespalí a zmrzlí, klimatizace běžela celou noc naplno. Ještě v polospánku si domlouváme taxík za 30 000 Rp na autobusový terminál Mallengkeri, odkud by mělo odjíždět auto do Biry. Na nádraží se na nás okamžitě nalepí dva chlapíci a snaží se nám namluvit, že dneska do Biry jede jen jedno auto za 100 000 Rp/os. Přijde nám to jako celkem rozumná cena, ale chvilku vyčkáváme, jestli nepořídíme levněji. Sedíme na obrubníku a kolem nás běhají potkani. Chlapíci jsou vytrvalí, ale nakonec Bláža usmlouvá jiné auto za 80 000 Rp/os. V autě nás sedí 11 a cesta vůbec neubíhá. Okénka jsou otevřená dokořán a nejdou zavřít. Fouká na nás, dusíme se prachem a je nám horko. Cesta trvá něco málo přes pět hodin.

Přijíždíme do Biry a trochu nechápeme, co se děje. Všude jsou davy lidí. Podle Lonely Planet má být Bira tiché městečko, kde si člověk může užít klidu a bělostných pláží. Klid je asi to poslední, co tu momentálně je. Hledáme hotel, ale všechny pokoje jsou obsazené. Zjišťujeme proč – končí Ramadán a Indonésané mají prázdniny a zřejmě všichni se sjeli do Biry. V hotelu Salassa je jeden volný pokoj, ale paní za něj chce 250 000 Rp, což je téměř dvojnásobek, než by měl podle průvodce stát. Nemáme ale moc na výběr, všude jinde mají plno. Pokoj není uklizený, tak čekáme dole v restauraci. Je nám strašné horko a jsme z té cesty vyčerpaní. Chceme si dát oběd, ale polovinu jídel z meníčka nemají. Vlastně mají jen nudle s kuřecím masem. Začínám být trochu zoufalá a nevrlá. Po dvou hodinách se pokoje dočkáme. Odložíme batohy a jdeme se projít na pláž. Cestou nás zastavuje strašně moc lidí – jsme tu jediní bílí široko daleko a každý si s námi chce udělat „foto foto“. Prvních deset fotek nám přijde celkem vtipných, ale pak už to začíná být dost otravné, jak na nás všichni pokřikují. Na pláži je spousta lidí a všichni se koupou oblečení, takže nás ani nenapadne vlézt do vody jen v plavkách.

Bláža by si rád domluvil ponor v místním potápěčském centru Bira Divers. Kvůli potápění jsme sem vlastně přijeli. Radujeme se, protože v kanceláři jsou dva běloši a aspoň chvilku na nás nikdo nepokřikuje. Odcházíme ale se smíšenými pocity – moc se nám nevěnují a vypadá to, že je trochu zdržujeme. Moc informací se nedozvíme. Ponor jsme sice domluvili, ale vůbec netušíme, kam se pojede a jestli smím jet s Blážou jako doprovod. Jdeme se projít podél břehu, směrem od hlavní pláže lidí ubývá a konečně jsme chvilku sami. Dnešek byl náročný. Tak náročný, že jsme ani moc nefotili. Zítra snad bude líp.