V druhé části naší cesty po Provence jsme zamířili na jih a postupně navštívili národní park Camargue, město Arles a Avignon a nakonec jsme zamířili ještě do hor do národního parku Ecrins. O první části naší cesty do Provence si můžete přečíst zde.
Růžové solné jezero Salin de Giraud
Na Velikonoce jsme vyrazili na lezeckou výpravu do Chorvatska do národního parku Paklenica. Ten je součástí pohoří Velebit a rozkládá se na ploše 102 km2. Nejzajímavější částí parku jsou dva mohutné kaňony, Velika Paklenica a Mala Paklenica. Kromě toho, že se tu natáčel Vinnetou, je park známý především jako ráj horolezců. Jsou tu jak cesty pro začátečníky, tak náročnější vícedélky. Skvělé je i lezecké zázemí.
Národní park Paklenica
Oblast Provence v jihovýchodní Francii byla hlavním cílem naší třítýdenní cesty autem po Evropě. Název Provence pochází z latinského slova provincie – Římané zde založili první mimoitalskou provincii a zanechali zde po sobě spoustu krásných římských památek. Nás kromě památek lákala hlavně levandulová políčka, která jsou nejvíce rozkvetlá v první polovině července. Ke konci měsíce pak začíná jejich sklizeň. Sezóna levandule s sebou bohužel přináší i hlavní turistickou sezonu – to jsme pocítili hlavně ve větších městech jako je Arles a Avignon, a zároveň na levandulí profláklých místech jako je klášter Sénanque u městečka Gordes. I přes davy turistů se nám podařilo objevit pár klidných míst, kde jsme si vychutnali vůni levandule i krásné středověké vesničky. Zde je seznam míst, která jsme postupně navštívili:
Klášter Sénanque, Provence
Další zastávkou na naší třítýdenní cestě autem po Evropě byl národní park Mercantour v oblasti Přímořských Alp. Tento park je nejmladší z celkem deseti francouzských národních parků, zaujímá plochu 685 km² a zasahuje do dvou departementů – Alpes-Maritimes a Alpes-de-Haute-Provence. Vyskytuje se tu bohatá fauna i flóra – my jsme se těšili hlavně na kamzíky, kozorožce a divokou levanduli.
Výhled na NP Mercantour cestou na Baus de la Frema
Další zastávkou na naší třítýdenní cestě autem po Evropě bylo město Levanto na severozápadě Itálie. Cesta z Verony po klikatých úzkých italských autostrádách nám trvala tři hodiny a za mýtné jsme zaplatili 26.10 €. Levanto je známé především jako vstupní brána do Cinque Terre – pobřežní oblasti, která je od roku 1997 součástí UNESCO, a kde leží pět pestrobarevných vesniček postavených mezi skalními útesy.
Riomaggiore – Cinque Terre
Druhou zastávkou naší třítýdenní cesty po Evropě bylo městečko Arco u Lago di Garda. Původně jsme měli v plánu strávit tři dny v Dolomitech ve městě Madonna di Campiglio, předpověď však hlásila přívalové deště a tak jsme se nakonec rozhodli Dolomity úplně vynechat a přesunout se rovnou do Arca, kde mělo být počasí o něco příznivější a mělo pršet jen odpoledne a v noci. Pro jistotu jsme si našli ubytování přes booking v hotelu Albergo Aurora, nechtěli jsme riskovat spaní ve stanu v silném dešti. Za průjezd přes Brenner na hranicích Rakouska a Itálie jsme zaplatili 12.10 €.
Lago di Garda
Naší první zastávkou během třítýdenní cestě po Evropě bylo městečko Schönau am Königsee v národním parku Berchtesgaden, který leží na hranicích Německa a Rakouska. Ubytovali jsme se v kempu Grafenlehen, kam jsme dorazili pozdě k večeru (pozor, recepce zavírá ve 21h). Chvilku jsme bojovali se zatlučením stanových kolíků do země, nakonec nám posloužil plochý kámen, který s námi pak cestoval celé tři týdny. Následující den ráno nás uvítala zamračená obloha. Sbalili jsme pláštěnky a pěšky se vydali do přístavu k jezeru Königsee, které je jedním z nejhlubších a nejčistších jezer v Německu. Koupili jsme si zpáteční jízdenku na loď (17.80 € na osobu). V sezoně loď jezdí každých 15-30 minut a jízdní řád včetně dalších informacích naleznete zde. Plavba do zastávky ke kostelu svatého Bartoloměje trvala necelou půlhodinu a mezitím se pořádně rozpršelo. V rychlosti jsme si vyfotili kostel a běželi se schovat do malé hospůdky, kde jsme si dali polévku a štrůdl a čekali, až déšť trochu ustane. Společně s námi tu bylo asi milion deštěm zaskočených čínských turistů.
Přístaviště jezera Königsee
Vstáváme kolem osmé a jdeme na snídani. Po včerejšku už víme, že se nejprve musíme zapsat na tabuli, abychom nějakou snídani vůbec dostali. Dnes se podává omeleta s opečenými bramborami a čerstvé ovoce. Brambory jsou pro nás příjemnou změnou. Na baru platíme útratu za předchozí dva dny. Paní má v účtech trochu chaos, zapomene nám naúčtovat včerejší večeři. Tváří se potěšeně, když se sami připomeneme. Loučíme se s majitelkou i krásnou pláží a vydáváme se k hlavní silnici čekat na Dala dala do Stone Townu.
Loučíme se s resortem Miraramont Retreat
Sluníčko mě budí už v sedm ráno. Na dnešek máme naplánovaný přesun do Matemwe – rybářské vesničky v severovýchodní části Zanzibaru, kde se většina místních živí rybolovem nebo sběrem mořských řas. Pokud bychom chtěli jet místní dopravou, museli bychom se vrátit do hlavního města Stone Town a několikrát přestupovat. Zabralo by nám to nejspíš celý den. Rozhodneme se tedy pro auto s řidičem, které nám domluví majitelka hotelu. V půl jedenácté nasedáme do malé bílé Toyoty a loučíme se s Němkou i s krásnou pláží. Cesta do Matemwe trvá dvě hodiny, řidič nás vysadí před resortem Miramont Retreat, kde máme zamluvený bungalov. Vítá nás majitelka hotelu – sympatická Rumunka. Překvapuje nás, že většinu resortů na Zanzibaru vlastní Evropani. Místním se samozřejmě moc nelíbí, že peníze od Evropanů proudí zpátky do Evropy. Jako welcome drink dostáváme vodu a Rumunka se nám omlouvá, že náš bungalov ještě není nachystaný a že musíme chvilku počkat. Objednáváme si zatím rybu s rýží k obědu. Blážovi pořád není moc dobře a tak chudák jí jen suchou rýži, kterou zapíjí colou.
Matemwe beach
Probouzím se v půl sedmé ráno. Bláža ještě spí. Beru si ručník a plavky a jdu se vykoupat do moře, které je o dost studenější než včera odpoledne. Během mého osychání na ručníku ke mně přijde malý černoušek. „Jambo.“ Odpovídám: „Jambo.“ Víc si nerozumíme. Chvilku něco povídá a pak už do mě jen šťouchá klacíkem. Po pěti minutách zjistí, že se mnou nic nebude – ani peníze, ani zábava, a tak se zvedá a odchází. Během našeho krátkého pobytu na Zanzibaru jsme pochytili základy svahilštiny:
„Jambo.“ – Ahoj.
„Mambo?“ – Jak se máš?
„Bomba!“ – Mám se fajn.
Přesouvám se z pláže zpátky za spícím Blážou do bungalovu, budím ho a jdeme na snídani. Máme asi ty nejhorší míchaná vajíčka a k tomu oschlé toasty. Zachraňuje to jen nádherný výhled na moře a pár kousků čerstvého ovoce. Je 10:00, moře se začíná vzdalovat a my vyrážíme k hlavní silnici čekat na Dala dala. Rádi bychom se dostali do národního parku Jozani, který leží asi 25 km odsud. Samozřejmě bychom mohli jet taxíkem, ale stálo by nás to víc peněz a navíc by to nebyla taková zábava jako cestovat místní dopravou.
Guareza zanzibarská