V noci nám byla pěkná zima a tak se budíme ještě před zvoněním budíku. Balíme stany. Fin prohlásí, že žádný stan balit nebude, protože je tu na dovolené a během dovolené odmítá pracovat. Jeho spolubydlící Američan jen pokrčí rameny, usměje se a sbalí stan sám. Snídaně už nám začíná trochu lézt krkem, máme každý den to samé. V 8:30 je naplánován odjezd a snad poprvé vyjíždíme opravdu na čas. Cesta z Ngorongoro do národního parku Serengeti trvá dvě hodiny. Jedeme po prašné silnici plné děr a míjíme pár Masajů pasoucích kozy u jejich typických vesniček Boma. U cesty stojí pár pomalovaných masajských dětí a za fotku žebrají peníze. Další Masajové nás lákají do svých vesniček, nebo prodávají cetky u silnice. Po chvíli nám přes cestu přeběhne stádo žiraf – vůbec poprvé je vidíme zblízka.

V 11:30 jsme u brány národního parku Serengeti. Jdeme si sednout ke stolečku, protože už tušíme, že vyřízení permitu bude trvat minimálně hodinu. Ve stánku s občerstvením si koupíme pivo a pozorujeme malé modré ptáčky kolem nás. Kolem jedné konečně vyrážíme. Národní park Serengeti je nejstarší a největší národní park v Tanzanii, rozkládá se na území téměř 15 000 km². Známý je zejména díky nejmohutnější migraci zvířat na světě. Od dubna do června se zvěř zdržuje v národním parku a poté se vydává na sever za čerstvou trávou a vláhou do keňské rezervace Maasai Mara, kde zůstává přibližně do listopadu. Následně se vrací zpět na jih do Serengeti, kde po krátkých děštích vyrostla čerstvá tráva. Jméno parku Serengeti pochází z plochých travnatých plání, kterým Masajové říkají „siringet“ – nekonečná planina. Trocha zeleně a stromů se nachází jen kolem řeky, jinak je to tu opravdu jedna velká planina, kde se pasou tisíce pakoňů, buvolů a zeber.

Přijíždíme k velkému kameni a už z dálky je jasné, že tu bude nějaké zvíře – stojí tu totiž několik aut. Na kameni se vyhřívají dva lvi – lev a lvice. O kousek dál ve stínu leží další lev, který má prý smůliu – silnější lev si zabral lvici pro sebe a několikrát jsme svědky jejich vášnivé chvilky. Podél řeky vidíme pár dalších lvů a několik hrochů. Stavíme u malého slaného jezera, kde si dáváme krátkou pauzu a naši řidiči zároveň pomáhají vytáhnout na hlavní cestu jiné auto, které má poruchu. Takových aut už jsme potkali několik a jsme rádi, že nám se zatím nic podobného nestalo.

Řidič dostane vysílačkou signál, že se někde opodál pohybuje nosorožec a tak nasadí zběsilé tempo a vyrážíme pronásledovat nosorožce. Zrovna je krásné měkké odpolední světlo, ideální na focení. Fotit ale moc nestíháme, řítíme se krajinou celkem slušnou rychlostí. Krajina se mění, přibývá stromů, žiraf a lvů. Nosorožec se mezitím někam ztratil, sluníčko pomalu zapadá a my se vracíme zpět na hlavní cestu, odkud mezitím všichni lvi zmizeli. V rychlosti ještě fotíme geparda, který žere svoji kořist – malou gazelu.

Do kempu přijíždíme za tmy. S pomocí čelovek stavíme stany. Fin se mezitím někam ztratí, nejspíš na cigaretku, a doufá, že se jeho stan mezitím postaví sám. Chybí nám jedna matrace a tak se vracíme k autu. Řidič se rozčiluje, že poslední matrace je jeho a že my máme smůlu. Matrace nejspíš zůstala v předchozím kempu. Začínáme se rozčilovat my a nakonec nám řidič matraci přeci jen dá. Dávám si rychlou sprchu ve studené vodě a přesouvám se do jídelny, kde už na mě čeká Bláža s teplým čajem. K večeři máme dušené hovězí s rýží a avokádový salát. Po večeři nařizujeme budíčka na 5:30 a jdeme spát.

V šest ráno vyrážíme na východ slunce – okruh trvá hodinu a půl a nejzajímavějším zážitkem je rodinka hrochů, kdy vidíme přibližně dva týdny staré hrošátko. Jinak je to taková klasika – pár antilop, lev a lvice, hyeny a jeden gepard. Australani mají zaplacený let balonem  (550 USD na osobu) – celý let trvá hodinu a po přistání je čeká piknik se šampaňským. Zdálky tipujeme, ve kterém balonu asi letí – je jich tu celkem šest. Vracíme se zpátky do kempu, balíme stany (Fin se překvapivě ztratil) a snídáme.  V 9:40 máme vše sbaleno a vyrážíme. Cestou nabíráme Australany – let je jim líbil. Moc zvířat neviděli, ale za to mají krásné fotky východu slunce společně s dalšími balony a jednoho lva, který udiveně kouká vzhůru.

Na oběd stavíme v Simba kempu, kde jsme spali předchozí noc. Máme zase naše obědové krabičky a sedíme na trávě pod stromem. Z ničeho nic se objeví dravý pták a snaží se vytrhnout Američanovi z ruky kuře. Všichni čumíme jak puci. Dravec kolem nás krouží dál a tak mu házíme zbytky našeho kuřete. Po obědě pokračujeme zpět po prašné cestě do Fanaka kempu. Řidič si uleví, když konečně najedeme na asfaltku. „Finally good road“. O pět minut později se ozve rána. Píchli jsme. Výměna kola v Africe je docela zábavná věc – řidič má sice dva hevery, ale ani jeden z nich není kompletní. Chvilku jen kroutí hlavou a nakonec jeden hever zprovozní pomocí skládací židličky a auto si vypodloží druhou rezervou. Chvilku kroutíme hlavou my, ale po hodině jsou kola zase kompletní a můžeme pokračovat v cestě. Do Fanaka kempu přijíždíme v 17:30. Měli bychom si tu jen vyzvednout batohy a pokračovat jiným autem do Arushi. Takových nás tu je ale víc a do jednoho auta se nevejdeme. Černoušci se všemu hrozně diví a zběsile někam telefonují.

Mezitím, co čekáme na auto, se loučíme s ostatními a jsme svědky nepříjemné události, kdy naštvaný Němec třese s malým černouškem a křičí na něj. Němec a dalších pár turistů dnes jeli do národního parku Ngorongoro, ale díky rannímu zdržení a dlouhému čekání u brány parku byli v kráteru jen dvě hodiny a celý kráter jen rychle prosvištěli, protože další dvě členky výpravy pospíchaly na letiště. Němec chce vrátit peníze, ale nedaří se mu najít žádnou zodpovědnou osobu, všichni se vymlouvají na druhého. Později si pročítáme recenze na TripAdvisoru a zjišťujeme, že jsme měli štěstí – nespokojených lidí je poměrně dost. U nás organizace sice vázla, dlouho jsme čekali, ale ve všech národních parcích jsme byli několik hodin, všichni řidiči byli moc milí a navíc jsme měli i velké štěstí na zvířata. Takže ve finále jsme byli moc spokojení. Němcův zážitek bychom ale nikomu nepřáli. Recenze si můžete přečíst zde.

Konečně se dočkáme auta i s řidičem a vyrážíme do Arushi. Řidič je vytáhlý černoch, co celou cestu telefonuje a strašně huláká a někomu nadává. Přáli bychom si mu rozumět. Přijíždíme do hotelu White House of Tanzania, kde už jsme byli jednou ubytovaní. Říkám Blážovi, že radši umřu hlady, než abych znovu jedla hranolkovou omeletu. A že si radši dám nějaké sušenky nebo sušené maso, tohle znovu jíst odmítám. Jdu si dát sprchu a když se vracím, Bláža se směje od ucha k uchu. Před ním jsou položené dva talíře a na nich už na nás čeká hranolková omeleta. Koupíme si k ní aspoň jedno pivo. Přisedne si k nám majitel, předá nám lístky na zítřejší autobus a diví se, proč moc nejíme. Říká, že je to jeho specialita, kterou vymyslel on sám. Chvilku předstíráme, že nám chutná a když odejde, odkládáme talíře stranou. Dopijeme aspoň pivo a jdeme pomalu spát – zítra nás čeká budíček ve 4:45 :-/