Zaspali jsme! Je 5:45 a vlak nám jede v 5:55. Místo toho, abychom hnali na vlak, tak se ještě 3 min dohadujeme, jestli to má vůbec cenu. Nakonec vybíháme a zjišťujeme, že dveře hotelu jsou zabarikádované mohutnou železnou mříží. Zalomcujeme mříží, což vzbudí zavalitého nočního hlídače. Chlap vypadá, že vůbec netuší, co se děje. Loví po všech kapsách klíče, odemyká a my pelášíme na vlak. Ještě na nás něco gruzínsky volá, ale nemáme čas s ním cokoliv řešit. Na nádraží dobíháme včas – vlak tam ještě stojí. Kupujeme lístky (1 gel/os). Už chceme skákat do vlaku, ale výpravčí na nás stihne zahulákat, že je to vlak do Tbilisi a že náš vlak ještě nedorazil. Jak věděl kam jedeme, netušíme.

Chiatura je městem lanovek. Každý větší panelák tu má vlastní lanovku.

Po půlhodině se doplazí stará dieslová lokomotiva se dvěma vagóny. Cesta gruzínským vlakem je zážitek – ve vagónu s námi sedí snad nejsmradlavější člověk, jakého jsem kdy potkal. Při každém jeho pohybu se víc a víc lidí přesouvá na druhý konec vagónu a tak je vagón asi po patnácti minutách rozdělený na dvě skupiny. Smraďoch a jeden cestující bez čichu na jedné straně, zbytek namačkaný na druhé. Cesta ubíhá neuvěřitelně pomalu. Vlak se sune rychlostí nepřesahující 20 km/h, v tunelech a na mostech zpomaluje na polovinu. Jednou dokonce z ničeho nic zastaví uprostřed ničho. Strojvůdce vystoupí a začne se drápat na střechu lokomotivy. Po chvíli zjištujeme, že si ze střechy trhá nějaké místní ovoce ze stromu. Pokračujeme, až když má natrháno. Do kabiny si s sebou bere ulomenou větev obalenou malými kuličkami – asi aby mu cestou nevyhládlo. 40 km dlouhou cestu prosvištíme za necelé 3 hod (maršutka by to zvládla za 45 min, ale to by nebylo ono 🙂 ).

Příjezd do Chiatury připomíná příjezd do ocelového města – všude fabriky (některé opuštěné, některé funkční), vysoké dýmající komíny a všude nad městem se táhnou ocelová lana – jsme tu správně. Na nádraží jsme hlavní atrakcí – nikdo nechápe, co na takovém místě dělají turisté a proč proboha přijeli snad tím nejhorším dopravním prostředkem, který do města jede. Instinktivně vyrážíme směr centrum. Po chvíli nám za ocelového skřípotu přejede nad hlavou rezatá krabice plná lidí jedoucích do práce. Chiatura je městem lanovek, které tu postavili v 50. letech za největšího rozmachu města. Tou dobou tu žilo asi 60 tisíc lidí. Dnes tu žije zhruba čtvrtina a město stále vypadá jako živoucí komunistický skanzen. Jen rudé hvězdy a sochy budovatelů zmizely.

Nádraží v Chiatuře

V centru je přestupní stanice lanovek. Jdeme dovnitř, nastupujeme do červenobílé orezlé lanovky a jedeme neznámo kam. Uvnitř platíme průvodčí 0.1 gel (cca 1 Kč). Po výstupu se přesouváme asi 500 m na místo, kde podle lana tušíme další stanici lanovky. Sedáme do jiné zrezlé bedny, platíme 0.05 gel a jedeme. Vystoupíme, pohledem vzhůru zjistíme další přibližnou polohu stanice, a jedeme zase někam nahoru. Tentokrát snad nejstrmější lanovkou, co tu mají. Modrá krabice s kulatými okny jede do místního magnésiového dolu. Chlapík, co s námi jede, si z nás dělá srandu, že tohle je ještě starý typ lanovky bez brzdy. Pokud by se náhodou utrhlo tenčí tažné lano, tak sjedeme po vodícím laně úplně dolů a rozmázneme se o betonovou stanici. To se tu údajně na jiných linkách už párkrát stalo. Raději na to nemyslíme a za ocelového skřípění si vychutnáváme pomalou jízdu vzhůru. Stejnou bednou sjedeme dolů a přestupujeme na delší lanovku na protější svah. Uvnitř nás překvapí průvodčí:

„Vy jste z Čech, že jo?“
„Nóó“ nechápavě pokývneme
„Nojo. Sem slyšela, že sem dnes přijeli tři jebnutý Češi jezdit tam a zpátky lanovkama..“

Usmějeme se na paní a tím náš krátký rozhovor končí. Moc turistů do Chiatury nejezdí a pokud sem už nějaký zavítá, jede sem, stejně jako my, jezdit prastarými lanovkami.

Šrumec na přestupní stanici lanovek.

Lanovka, kterou jedeme, má prorezlou podlahu, díky které máme nádherné výhledy pod sebe. Všímáme si také díry na střeše baráku, který má zhruba tvar lanovky. Vzhledem k tomu, že se stejnou lanovkou musíme i vrátit, tak raději nepátráme po jejím původu. Jízda lanovkami v Chiatuře nás baví skoro celý den. Když už máme projeté snad všechny linky, vydáváme se do centra na pozdní oběd.

Pohled z lanovky na díru ve tvaru lanovky…

Po obědě jdeme hledat maršutku zpátky do Zestaponi. Zeptáme se prvních místních a ti nás hned nasměrují správným směrem. Sedáme do maršutky a za necelou hodinku jsme v cíli. Chvíli posedíme na hotelu a pak vyrážíme do nádražního kiosku na „české“ pivo. Dáme dva kousky a pak vyrážíme spát. Zítra nás čeká přesun do Kutaisi a náš vůbec poslední den v Gruzii.

Řídící centrum jedné z linek.

Občas se v lanovce veze pouze průvodčí.

Někdy lanovky jezdí pořádně nacpané.

Nástěnka v přestupní stanici.

Asi nejprudší lanovka ve městě a zároveň jediná, kde chybí bezpečnostní brzda.

Dokonce i touhle jsme jeli.

Jediná lanovka, kterou jsme vynechali.