Výlet do národního parku Tarangire

V 5:30 ráno zvoní budík a já bručím a nechci vstávat. Nic jiného mi ale nezbývá, za půl hodiny nás má nabírat řidič. Ten má asi patnáct minut zpoždění a veze nás neznámo kam. Asi po dvaceti minutách přesedáme do většího auta, kde už sedí dalších pět turistů – dva sourozenci z Německa, Američan, Fin a Japonec. Po dvou hodinách jízdy nabíráme kdesi u silnice ještě Korejce a přijíždíme do kempu Fanaka Safaris Campsite. Z auta nám vyskládají batohy a usadí nás ke stolu. Všichni po sobě tak nervózně pokukujeme, protože nikdo z nás netuší, jaký je vlastně program a co se bude dít. Za chvilku donesou snídani, a tak se aspoň pořádně najíme – máme tousty, vajíčka, burákové máslo a palačinky. K pití pak Kilimanjaro čaj a Africafe, které není vůbec špatné. Po snídani za námi přijde chlapík a zjišťuje, na kolik dní tu vlastně jsme. Němci jsou tu jen na dva dny, my a Japonec na čtyři dny, Fin a Američan na pět dnů a Korejec dokonce na šest dnů. Následuje ještě otázka na program, kdy na něj všichni postupně vychrlíme názvy národních parků, které chceme vidět – každý je samozřejmě jmenuje v jiném pořadí. Černoušek vykulí velké bílé oči, na chvíli se zamyslí, kývne a beze slova někam zmizí. Mezitím si povídáme s ostatními a zjišťujeme, že každý z nás platil za safari odlišnou částku. My jsme platili ze všech nejmíň a tak raději mlčíme.

Slon africký v NP Tarangire

Slon africký v NP Tarangire

Celý příspěvek

Cesta ze Stone Townu do Arushi

Budí nás horko, je osm ráno a Vánoce připomíná jen datum v kalendáři. Pomalu si balíme krosny, necháváme je na hotelu a vyrážíme do uliček Stone Townu, historické části města Zanzibar. Rádi bychom si vyměnili peníze, ale v bance nás odmítnou. Prý musíme na poštu nebo do směnárny. Bloudíme dál uličkami, je tu krásně čisto a klid, celé město ještě spí. Náhodou míjíme poštu, kde je kurz o dost lepší než na letišti, tak si rovnou měníme dolary za šilinky a jsou z nás zase na chvilku milionáři 🙂 Vedle pošty je na pohled příjemná kavárna se zahrádkou Stone Town Cafe, kde si dáváme snídani – palačinky s banánem a müsli s ovocem (18 000 šilinků). Pijeme masalu, užíváme si sluníčka a pozorujeme dění kolem nás. Stone Town se nám zatím fakt líbí, mísí se tu arabská, evropská, indická a africká kultura. V roce 2000 bylo město zapsáno na seznam UNESCO.

Snídaně ve Stone Town Cafe

Snídaně ve Stone Town Cafe

Celý příspěvek

Hurá do Tanzanie

Na poslední chvíli se rozhodneme využít zbytku dovolené a vánočních svátků a vyrazit přes Vánoce do světa. Rušíme všechno domluvené a doufáme, že nám to kamarádi a rodinní příslušníci někdy odpustí. Destinaci vybíráme podle levných letenek a 28.11. kupujeme letenky na Zanzibar s mezipřistáním v Dar es Salaamu v Tanzanii. Rádi bychom do Tanzanie, ale nedaří se nám zjistit, jestli můžeme vystoupit v Dar es Salaamu, aniž by nám zrušili zpáteční letenku. Na infolince Flydubai nám sice potvrdí, že vystoupit můžeme, ale už nám nemůžou zaručit, že s námi vystoupí i naše zavazadla. To si prý máme domluvit při odbavení. Nechceme riskovat a tak si ještě kupujeme letenku ze Zanzibaru rovnou do Arushi v Tanzanii. Možná si právě teď někdo klepe na čelo, proč si nekoupíme letenky rovnou do Tanzanie. Ty jsou ale o poznání dražší než letenky na Zanzibar. Nedává to trochu smysl, ale co už. Celá tahle dovolená pro nás bude poněkud netradiční, protože vůbec poprvé někam letíme v hlavní sezóně a zároveň je to poprvé, co máme poměrně jasný plán cesty.

Celý příspěvek

Pracovní cesta do Pune – část třetí

Je sobota a vyrážíme se Sarvanem, Krunalem, jeho ženou a dcerou na výlet. Řidiče nám dělá Sarvanův kamarád. Naším cílem je replika chrámu Tirupati Balaji a dále pak pevnost Sinhgad Fort. K chrámu to je asi 50 km a tak čekám celý den na cestách.

K mému překvapení nám cesta trvá necelou hodinku. Krunalův kamarád jede celou dobu s nohou na plynu a rukou na klaksonu. Předjíždí, podjíždí, chvíli jede i v protisměru a neustále na všechny troubí. Když dojedeme k mýtné bráně na dálnici, tak se automaticky řadí do speciálního pruhu pro státní složky (pro záchrnanku a policii) a předjíždí tak skoro dvoukilometrovou frontu. Z kastlíku u spolujezdce vytahuje zaprášenou plastovou cedulku s nápisem POLICE a dává jí za čelní sklo u spolujezdce. Takhle vybaveni dojíždíme až k závoře.

prodejce buráků, ovoce a čaje cestou na Sinhgad Fort

prodejce buráků, ovoce a čaje cestou na Sinhgad Fort

Celý příspěvek

Pracovní cesta do Pune – část druhá

První pracovní den v Indii. Rychlá snídaně na hotelu a vybíhám ven. Hned u východu mě zastavuje vrátný, že musím projít bezpečnostním rámem a zavazadlo mám položit na pás, že ho musí taky prověřit. Nechápu, ale podvoluji se. Venku na mě čeká řidič. Do práce to je 7 km, které prý pojedeme 45 min (pokud budeme mít štěstí). Nakonec jedeme hodinu, no my vlastně ani nejedeme – spíš jednou za čas popojedeme v koloně.

U brány na mě čekají moji indičtí kolegové – Krunal a Sarvan, kteří mi pomáhají vyplnit všechny formuláře a další formality. Pak následuje další průchod bezpečnostním rámem a rentgenování zavazadel. Uvnitř areálu jsou tři velké kancelářské budovy, které dohromady pojmou 20 000 pracujících Indů. My jdeme do budovy číslo 2. Při vstupu do budovy zase všichni procházíme bezpečnostními rámy a zavazadlo mi potřetí rentgenují. Úplně stejné procedury se opakují i cestou zpátky na hotel. Dohromady tedy 6x za den. Docela by mě zajímalo, kolik takový notebook rentgenového záření vydrží.

Celý příspěvek

Pracovní cesta do Pune

Na Ruzyni nastupuji do Airbusu A380, poprvé letím tímhle obrem. Zároveň poprvé letím pracovně do Indie – 2 týdny školit skupinku Indů. O Indii se říká, že si ji buď zamilujete, nebo se sem už nikdy nevrátíte. Vzhledem k tomu, že cestuji do Pune, do turisticky netknutého města a do ryzí Indie, čekám spíše tu první variantu.

Po přistání v Mumbaji (Bombaj) se hned řadím do fronty pro elektronická víza. Na letišti je jedno okénko pro držitele elektronických víz a asi 20 okének pro držitele těch klasických. Elektronická víza jsou novinka a jsem fakt rád, že jsem si je zařídil – budu odbaven výrazně rychleji, než zbytek – ve frontě nás stojí pouze deset. U zbylých okének pro klasická víza jsou nekonečné fronty. Po hodině čekání davy u klasických víz úplně zmizí, zatímo naše řada se zkrátí na polovinu… Indové tuhle novinku zatím moc nezvládají.

Cestou do Pune

Cestou do Pune

Celý příspěvek

Gruzie: Kutaisi, Prometheus, Galeti, Motsameta a Bagrati

Ráno vstáváme kolem osmé, balíme a bez snídaně vyrážíme hledat stanici maršutek. Od našeho hotelu to jsou 2 km pěšky. Na místě se hned ptáme prvního maršutkáře na maršutku do Kutaisi. Ten ukáže na jiného, ten zas na dalšího, až nakonec najdeme toho správného řidiče. Z něj se asi 5 minut snažíme dostat čas odjezdu jeho maršutky. Nakonec se nám to daří – vyjíždí v 10. Naložíme si k němu bagáž a jdeme hledat něco k snídani – do odjezdu máme hodinu čas.

Klášter Motsameta

Klášter Motsameta

Celý příspěvek

Gruzie: Chiatura, město lanovek

Zaspali jsme! Je 5:45 a vlak nám jede v 5:55. Místo toho, abychom hnali na vlak, tak se ještě 3 min dohadujeme, jestli to má vůbec cenu. Nakonec vybíháme a zjišťujeme, že dveře hotelu jsou zabarikádované mohutnou železnou mříží. Zalomcujeme mříží, což vzbudí zavalitého nočního hlídače. Chlap vypadá, že vůbec netuší, co se děje. Loví po všech kapsách klíče, odemyká a my pelášíme na vlak. Ještě na nás něco gruzínsky volá, ale nemáme čas s ním cokoliv řešit. Na nádraží dobíháme včas – vlak tam ještě stojí. Kupujeme lístky (1 gel/os). Už chceme skákat do vlaku, ale výpravčí na nás stihne zahulákat, že je to vlak do Tbilisi a že náš vlak ještě nedorazil. Jak věděl kam jedeme, netušíme.

Každý větší panelák tu má vlastní lanovku

Chiatura je městem lanovek. Každý větší panelák tu má vlastní lanovku.

Celý příspěvek

Gruzie: z Mestie do Zestaponi a na Katskhi pillar

Kořalka, čaj, placky a v 8 už čekáme u hlavní silnice na maršutku. Ta nás po chvíli nabírá, udělá dvě kolečka po Mestii, nabere opožděné bábušky a jedem. Řidič nám říká, že Samoljet to včera v hospodě přehnal a tak musí řídit místo něj. Jízda s ním však není o moc lepší – celou maršutkou vyřvávají Gruzínské chorály (Jirka schytal místo u jediného funkčního repráku) a řidič valí, co mu maršutka dovolí. Dolů z hor to je snad 1000 zatáček a spousta kličkování mezi krávami, které postávají na silnici. V Kutaisi jsme za 6 hodin.

Nádražní mozaika v Zestaponi

Nádražní dekorace v Zestaponi

Celý příspěvek

Gruzie: z Mestie na ledovec Chalaadi

Kořalka, čaj, placky – už se z toho stavá pomalu rituál. Hned ráno vyrážíme směr ledovec Chalaadi. Je to asi nejmíň náročná trasa, která se dá z Mestie jít. Polovina cesty je po asfaltu, zbytek pak příjemná lesní péšina až k úpatí ledovce. Z Mestie se jde směrem k letišti, u kterého začíná značení. Po cestě se pak pokračuje dál. Ta postupně přechází v prašnou cestu a dál pak v pěknou lesní stezku. Cestou nás doprovází několik místních psů, kteří postupně přibírají další a další kámoše – a tak s námi nakonec jde asi šestičlenná smečka. K ledovci to je 3.5 hod (13 km) a stejnou cestou se pak vrací zpátky. Večer trávíme na internetu, kde se snažíme najít ubytování v Chiatuře, což je náš další cíl. Ubytování nakonec nenacházíme a tak další den musíme vyrazit do Zestafoni a odtamtud pak na jednodenní výlet do Chiatury. S Rosou domlouváme maršutku na další den brzo ráno – prý máme štěstí, poveze nás řidič kterého už známe – Samoljot 🙂

Ledovec Chalaadi

Ledovec Chalaadi

Celý příspěvek