Gruzie: z Mestie do Zestaponi a na Katskhi pillar

Kořalka, čaj, placky a v 8 už čekáme u hlavní silnice na maršutku. Ta nás po chvíli nabírá, udělá dvě kolečka po Mestii, nabere opožděné bábušky a jedem. Řidič nám říká, že Samoljet to včera v hospodě přehnal a tak musí řídit místo něj. Jízda s ním však není o moc lepší – celou maršutkou vyřvávají Gruzínské chorály (Jirka schytal místo u jediného funkčního repráku) a řidič valí, co mu maršutka dovolí. Dolů z hor to je snad 1000 zatáček a spousta kličkování mezi krávami, které postávají na silnici. V Kutaisi jsme za 6 hodin.

Nádražní mozaika v Zestaponi

Nádražní dekorace v Zestaponi

Řidič nás vyhodí na autobusáku č.2 (ten s McDonaldem), kde se snažíme doptat, jak se dostaneme do Zestaponi. Hned se na nás vrhnou taxikáři a začnou se předhánět v tom, za kolik nás tam hodí. Cena se nakonec dostane na přijatelných 20 gel za cestu (maršutka by stála 4 gel na osobu a museli bysme na ni přes hodinu čekat). Bereme nejdůvěryhodněji vypadajícího řidiče (knírek, kožená bunda, sestřih na Jágra a srostlé mohutné obočí) a starou Ladou vyrážíme směr Zestaponi. Tam asi 20 minut hledáme naše ubytování (Jirka nám ho sjednal přes airbnb).

Katskhi pillar

Katskhi pillar

Ubytujeme se, a protože je ještě čas, rozhodneme se vyrazit na nedaleký Katskhi pillar (známý chrám stojící na skalním pilíři). Jdeme na autobusák, tam povečeříme kačapuri a začnem pátrat po taxikáři, který by nás k chrámu hodil. Nakonec se rukama-nohama s jedním domluvíme a ten nás sveze za 15 gel. Bohužel moc nezná okolí a tak nás vyhodí na blbé straně pilíře. Asi po dvaceti minutách pochodu zjišťujeme, že z téhle strany se k němu nedá dostat. Vracíme se a znovu mu rukama-nohama vysvětlujeme, že jsme blbě a že je potřeba popojet kousek dál. Tentokrát už nás vyhodí správně. Katskhi pillar vypadá opravdu krásně. Uděáme pár fotek, prohlídnem okolí, naskáčeme do taxíku a jedeme zpátky. Aby ušetřil, vypíná řidič při každém klesání motor. V Zestaponi se stavujeme ještě na nádraží poptat, kdy nám jede ráno vlak do Chiatury. Ani po čtvrthodinovém rozhovoru (čtvrthodinové máchání rukama) nejsme schopni od paní v okýnku zjistit, kdy vlak jede. S nepořízenou si sedáme v nádražním kiosku, kde dáváme místní pivko (za 12 Kč jedno). Výčepní je celý nadšený, když zjistí, že jsme z Čech. Hned nám ukazuje, že si pivo vaří sám a že všechny použité suroviny má dovezené právě z Čech. Také od něj zjistíme, že by vlak měl jet v 5:55. Po dvou pivech se odebereme na hotel a jdeme spát.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *