Dar es Salaam, plavba trajektem na Zanzibar a cesta do Kizimkazi

Budíček zvoní ve 4:45. O půl hodiny později už nás nabírá taxík a veze nás na autobusák Kilimanjaro Express. Autobus do Dar es Salaamu má odjíždět v šest, ale jsme tu raději s předstihem. Chvilku před šestou opravdu přijíždí dva autobusy, ale ani jeden z nich není náš. Po chvilce zmatkování zjistíme, že autobus do Dar er Salaamu stojí na druhé straně silnice. Sedneme si s Blážou vedle sebe, i když máme místenku každý jinde, a doufáme, že nás nikdo nevyhodí. Za lístek jsme zaplatili 33 000 šilinků na osobu a cesta z Arushi do Dar es Salaamu trvá 13 hodin. Bláža skoro celou cestu spí a já koukám na africkou telenovelu, která je poměrně dramatická a nedá mi spát 🙂 Přibližně v polovině cesty stavíme na oběd – dáváme si kuře s rýží a pochybným dušeným banánem a zeleninou za 7000 šilinků. Pachuť banánu zapíjíme kolou. Běžně kolu vůbec nepijeme, ale na cestách patří mezi náš nejoblíbenější nápoj hned po pivu a smoothie. Do Dar es Sallamu přijíždíme v 19:00.

Dar es Salaam

Dar es Salaam

Na nádraží se chvilku pokoušíme usmlouvat co nejlevnější taxík, ale ceny jsou tu fixní, takže moc nepochodíme a vezeme se za 20 000 šilinků do hotelu Zakinn. Hotel je hezky čistý a hlavně jen pár minut chůze od přístavu. Jdeme se projít do nedalekého bankomatu, kde doplňujeme ztenčující se balík místních peněz a vracíme se na hotel, kde si dáváme večeři – rybu se zeleninou a rýží a dvě piva za 19 000 šilinků. V restauraci je wifi a tak se přes telefon pokoušíme zarezervovat lístek na zítřejší trajekt (Azam Ferry). Zdá se, že rezervace proběhla úspěšně. Nařizujeme budíčka na 5:15 a jdeme spát.

Ranní vstávání mě zabíjí, ale nedá se svítit, musíme do přístavu, trajekt odjíždí v sedm ráno. Balíme si krosny a na recepci budíme překvapeného chlapíka, co nám musí odemknout vchodové dveře. Snídani bohužel musíme oželet. Cesta pěšky do přístavu trvá asi deset minut a před kasou na lístky už je poměrně dlouhá fronta, která se neustále prodlužuje. Po pár minutách v místnosti není téměř k hnutí. Ještě že máme rezervaci. Já hlídám batohy, zatímco Bláža poctivě stojí ve frontě. Přibližně po dvaceti minutách se konečně dostává na řadu. Naše rezervace je neplatná – přehlédli jsme větu, že lístky je nutné vyzvednout tři hodiny před odjezdem trajektu – tedy ve čtyři ráno. První volná místa jsou na trajektu, který odjíždí až v 11:00. Platíme 35 USD na osobu, vracíme se na hotel a doufáme, že nám ještě dají snídani. Na recepci jsou poměrně vstřícní a dokonce nám vrátí klíče od pokoje. Po snídani se jdeme ještě na chvilku natáhnout.

Chvilku po deváté vyrážíme už známou cestou zpátky do přístavu. Kolem nás se motá spousta nosičů, ale nedáme se a batohy si neseme sami. Projdeme kontrolou, Bláža musí vybalit půlku batohu, aby se černoušci přesvědčili, že teleobjektiv je opravdu teleobjektiv a že nejsme žádní teroristi. Vyplňujeme pár formulářů a nalodíme se na trajekt. Na přídi hrozně moc fouká a tak jsme skoro celou plavbu schovaní v podpalubí. Po dvou hodinách připlouváme do Stone Townu. Stojíme frontu na imigračním, kde kontrolují očkování proti žluté zimnici, které je na Zanzibaru povinné (povinné je pouze pokud cestujete ze země s výskytem nemoci – pokud letíte na Zanzibar z Evropy a nechystáte se na pevninu, očkování povinné není). Odmítáme taxikáře a pěšky vyrážíme na stanoviště Dala dala – místního dopravního prostředku. Odchytí nás chlapík a dovede nás k autíčku s číslem 501. S díky odmítáme, potřebujeme autíčko s číslem 326. Chlapík nás přesvědčuje, že žádné takové odsuď nejede a že musíme jet 501 a přestoupit. Já mu nevěřím ani nos mezi očima, ale důvěřivější Bláža se s ním vybavuje dál a nakonec do 501 opravdu nastoupíme a vysolíme 20 000 šilinků. Chlapík nám má šest tisíc vrátit, ale vrací nám jen tisícovku, prý je těch pět tisíc za zavazadla. Za ta se samozřejmě normálně neplatí. Nedostaneme z něj zpátky ani šilink. Ujedeme sotva pět kilometrů a přesedáme do Dala dala č. 326 směr Kizimkazi. Tentokrát za 50 km cesty platíme jen 6000 šilinků. První cesta se nám prodražila a je nám trochu smutno z toho, jak snadno jsme se nechali okrást. Pořád nás to ale v součtu vychází podstatně levněji, než kdybychom jeli taxíkem.

Kizimkazi, Zanzibar

Kizimkazi, Zanzibar

V Kizimkazi vystupujeme a jdeme necelé dva kilometry pěšky k našemu ubytování – krásnému bambusovému hotýlku Mnana Lodge. Vítá nás sympatická Italka, co nám připraví mangový džus jako welcome drink. Omylem jsme si zamluvili postel ve sdíleném podkroví, kde jsou celkem čtyři postele. Ničemu to ale nevadí, jsou tu s námi dva Američani, kteří jsou momentálně někde na výletě. Věci si necháme v uzamykatelných truhlách, bereme si plavky a jdeme prozkoumat nedalekou pláž. Místo pláže je tu menší útes, kam vedou kamenné schůdky. Voda je nádherně teplá, vydržíme v ní hodinu a půl. Ve vodě potkáváme manželský pár z Čech – zatím jediní Češi, na které jsme během cesty narazili. Vracíme se do hotelu, dáváme si rychlou sprchu a půjčujeme si kola, která tu zdarma nabízejí, a jedeme se projet po vesnici. Po deseti metrech jízdy mi celkem třikrát spadne řetěz a tak si Bláža se mnou kolo vymění – coby rodilý Hradečák to má pod kontrolou a řetěz mu nespadne ani jednou. Po příjemné projížďce se vracíme na hotel a dáváme si večeři – špagety jsou u Italky jasnou volbou. Já mám s mořskými plody a Bláža boloňské. Po večeři si ještě domlouváme zítřejší výlet na šnorchlování s delfíny a jdeme spát – spí se nám krásně, pod otevřenou střechou příjemně profukuje.

Kizimkazi, Zanzibar

Kizimkazi, Zanzibar

Mana Lodge v Kizimkazi a náš podkrovní pokoj

Mnana Lodge v Kizimkazi a náš podkrovní pokoj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *