Cinque Terre

Další zastávkou na naší třítýdenní cestě autem po Evropě bylo město Levanto na severozápadě Itálie. Cesta z Verony po klikatých úzkých italských autostrádách nám trvala tři hodiny a za mýtné jsme zaplatili 26.10 €. Levanto je známé především jako vstupní brána do Cinque Terre – pobřežní oblasti, která je od roku 1997 součástí UNESCO, a kde leží pět pestrobarevných vesniček postavených mezi skalními útesy.

Riomaggiore

Riomaggiore – Cinque Terre

Celý příspěvek

Arco, Lago di Garda a Verona

Druhou zastávkou naší třítýdenní cesty po Evropě bylo městečko Arco u Lago di Garda. Původně jsme měli v plánu strávit tři dny v Dolomitech ve městě Madonna di Campiglio, předpověď však hlásila přívalové deště a tak jsme se nakonec rozhodli Dolomity úplně vynechat a přesunout se rovnou do Arca, kde mělo být počasí o něco příznivější a mělo pršet jen odpoledne a v noci. Pro jistotu jsme si našli ubytování přes booking v hotelu Albergo Aurora, nechtěli jsme riskovat spaní ve stanu v silném dešti. Za průjezd přes Brenner na hranicích Rakouska a Itálie jsme zaplatili 12.10 €.

Lago di Garda

Lago di Garda

Celý příspěvek

Königsee, Obersee a soutěska Almbachklamn

Naší první zastávkou během třítýdenní cestě po Evropě bylo městečko Schönau am Königsee v národním parku Berchtesgaden, který leží na hranicích Německa a Rakouska. Ubytovali jsme se v kempu Grafenlehen, kam jsme dorazili pozdě k večeru (pozor, recepce zavírá ve 21h). Chvilku jsme bojovali se zatlučením stanových kolíků do země, nakonec nám posloužil plochý kámen, který s námi pak cestoval celé tři týdny. Následující den ráno nás uvítala zamračená obloha. Sbalili jsme pláštěnky a pěšky se vydali do přístavu k jezeru Königsee, které je jedním z nejhlubších a nejčistších jezer v Německu. Koupili jsme si zpáteční jízdenku na loď (17.80 € na osobu). V sezoně loď jezdí každých 15-30 minut a jízdní řád včetně dalších informacích naleznete zde. Plavba do zastávky ke kostelu svatého Bartoloměje trvala necelou půlhodinu a mezitím se pořádně rozpršelo. V rychlosti jsme si vyfotili kostel a běželi se schovat do malé hospůdky, kde jsme si dali polévku a štrůdl a čekali, až déšť trochu ustane. Společně s námi tu bylo asi milion deštěm zaskočených čínských turistů.

Přístaviště jezera Königsee

Přístaviště jezera Königsee

Celý příspěvek

Návrat do Stone Town a cesta ze Zanzibaru do noční Dubaje

Vstáváme kolem osmé a jdeme na snídani. Po včerejšku už víme, že se nejprve musíme zapsat na tabuli, abychom nějakou snídani vůbec dostali. Dnes se podává omeleta s opečenými bramborami a čerstvé ovoce. Brambory jsou pro nás příjemnou změnou. Na baru platíme útratu za předchozí dva dny. Paní má v účtech trochu chaos, zapomene nám naúčtovat včerejší večeři. Tváří se potěšeně, když se sami připomeneme. Loučíme se s majitelkou i krásnou pláží a vydáváme se k hlavní silnici čekat na Dala dala do Stone Townu.

Loučíme se s resortem Miraramont Retreat

Loučíme se s resortem Miraramont Retreat

Celý příspěvek

Matemwe, Zanzibar

Sluníčko mě budí už v sedm ráno. Na dnešek máme naplánovaný přesun do Matemwe – rybářské vesničky v severovýchodní části Zanzibaru, kde se většina místních živí rybolovem nebo sběrem mořských řas. Pokud bychom chtěli jet místní dopravou, museli bychom se vrátit do hlavního města Stone Town a několikrát přestupovat. Zabralo by nám to nejspíš celý den. Rozhodneme se tedy pro auto s řidičem, které nám domluví majitelka hotelu. V půl jedenácté nasedáme do malé bílé Toyoty a loučíme se s Němkou i s krásnou pláží. Cesta do Matemwe trvá dvě hodiny, řidič nás vysadí před resortem Miramont Retreat, kde máme zamluvený bungalov. Vítá nás majitelka hotelu – sympatická Rumunka. Překvapuje nás, že většinu resortů na Zanzibaru vlastní Evropani. Místním se samozřejmě moc nelíbí, že peníze od Evropanů proudí zpátky do Evropy. Jako welcome drink dostáváme vodu a Rumunka se nám omlouvá, že náš bungalov ještě není nachystaný a že musíme chvilku počkat. Objednáváme si zatím rybu s rýží k obědu. Blážovi pořád není moc dobře a tak chudák jí jen suchou rýži, kterou zapíjí colou.

Matemwe beach

Matemwe beach

Celý příspěvek

Národní park Jozani

Probouzím se v půl sedmé ráno. Bláža ještě spí. Beru si ručník a plavky a jdu se vykoupat do moře, které je o dost studenější než včera odpoledne. Během mého osychání na ručníku ke mně přijde malý černoušek. „Jambo.“ Odpovídám: „Jambo.“ Víc si nerozumíme. Chvilku něco povídá a pak už do mě jen šťouchá klacíkem. Po pěti minutách zjistí, že se mnou nic nebude – ani peníze, ani zábava, a tak se zvedá a odchází. Během našeho krátkého pobytu na Zanzibaru jsme pochytili základy svahilštiny:

„Jambo.“ – Ahoj.
„Mambo?“ – Jak se máš?
„Bomba!“ – Mám se fajn.

Přesouvám se z pláže zpátky za spícím Blážou do bungalovu, budím ho a jdeme na snídani. Máme asi ty nejhorší míchaná vajíčka a k tomu oschlé toasty. Zachraňuje to jen nádherný výhled na moře a pár kousků čerstvého ovoce. Je 10:00, moře se začíná vzdalovat a my vyrážíme k hlavní silnici čekat na Dala dala. Rádi bychom se dostali do národního parku Jozani, který leží asi 25 km odsud. Samozřejmě bychom mohli jet taxíkem, ale stálo by nás to víc peněz a navíc by to nebyla taková zábava jako cestovat místní dopravou.

Guareza zanzibarská

Guareza zanzibarská

Celý příspěvek

Zanzibar – šnorchlování s delfíny v Kizimkazi

Budíček zvoní už v 5:10. Potichu se snažíme vyplížit z podkroví, naši spolubydlící ještě spí. V restauraci už na nás čeká čaj a další dva turisté, co s námi pojedou na dnešní výlet. Sedíme na baru, upíjíme horký čaj a čteme si instrukce, jak se chovat k delfínům. Delfíni se rádi zdržují u zdejšího pobřeží a pravděpodobnost, že je uvidíme, je poměrně vysoká. V půl šesté sedáme na kola a jedeme na pláž v Kizimkazi, kde by na nás měla čekat loď. Američanka trochu bojuje s kolem a hlavně s kabelkou, kterou veze na rameni. Na pláži si vybereme šnorchl a ploutve a brodíme se vodou k naší malé motorové loďce. Plujeme asi 15 minut a cestou pozorujeme východ slunce nad Zanzibarem. Blížíme se ke skupince dalších pěti lodí. Za okamžik se delfíni opravdu vynoří a v tu chvíli všichni turisté, včetně nás, naskáčí do vody. Delfíny pod vodou vidíme dohromady asi třikrát, ale vždy jen na malou chviličku, okamžitě plavou pryč a my jim samozřejmě nestačíme. Škrábeme se zpátky do lodi a vyhlížíme, kde se delfíni zase vynoří. Celý proces se opakuje asi desetkrát, než všichni padneme vyčerpáním. Delfíni mizí někde v dáli a my se pomalu vracíme ke břehu. Je trochu škoda, že jsme si náš výlet nenačasovali lépe – majitel hotelu Mnana Lodge studuje společenský život delfínů a na moře vyráží každé ráno. Přesně ví, kam se za delfíny vydat a dokáže odhadnout, kudy zrovna poplují. Do vody tak můžete naskákat s předstihem a delfíni proplují kolem vás. My jsme se tu s ním bohužel minuli a všechno tohle známe pouze z vyprávění.

Šnorchlování s delfíny v Kizimkazi

Šnorchlování s delfíny v Kizimkazi

Celý příspěvek

Dar es Salaam, plavba trajektem na Zanzibar a cesta do Kizimkazi

Budíček zvoní ve 4:45. O půl hodiny později už nás nabírá taxík a veze nás na autobusák Kilimanjaro Express. Autobus do Dar es Salaamu má odjíždět v šest, ale jsme tu raději s předstihem. Chvilku před šestou opravdu přijíždí dva autobusy, ale ani jeden z nich není náš. Po chvilce zmatkování zjistíme, že autobus do Dar er Salaamu stojí na druhé straně silnice. Sedneme si s Blážou vedle sebe, i když máme místenku každý jinde, a doufáme, že nás nikdo nevyhodí. Za lístek jsme zaplatili 33 000 šilinků na osobu a cesta z Arushi do Dar es Salaamu trvá 13 hodin. Bláža skoro celou cestu spí a já koukám na africkou telenovelu, která je poměrně dramatická a nedá mi spát 🙂 Přibližně v polovině cesty stavíme na oběd – dáváme si kuře s rýží a pochybným dušeným banánem a zeleninou za 7000 šilinků. Pachuť banánu zapíjíme kolou. Běžně kolu vůbec nepijeme, ale na cestách patří mezi náš nejoblíbenější nápoj hned po pivu a smoothie. Do Dar es Sallamu přijíždíme v 19:00.

Dar es Salaam

Dar es Salaam

Celý příspěvek

Národní park Serengeti

V noci nám byla pěkná zima a tak se budíme ještě před zvoněním budíku. Balíme stany. Fin prohlásí, že žádný stan balit nebude, protože je tu na dovolené a během dovolené odmítá pracovat. Jeho spolubydlící Američan jen pokrčí rameny, usměje se a sbalí stan sám. Snídaně už nám začíná trochu lézt krkem, máme každý den to samé. V 8:30 je naplánován odjezd a snad poprvé vyjíždíme opravdu na čas. Cesta z Ngorongoro do národního parku Serengeti trvá dvě hodiny. Jedeme po prašné silnici plné děr a míjíme pár Masajů pasoucích kozy u jejich typických vesniček Boma. U cesty stojí pár pomalovaných masajských dětí a za fotku žebrají peníze. Další Masajové nás lákají do svých vesniček, nebo prodávají cetky u silnice. Po chvíli nám přes cestu přeběhne stádo žiraf – vůbec poprvé je vidíme zblízka.

Žirafy v národním parku Serengeti

Žirafy v národním parku Serengeti

Celý příspěvek

Cesta do národního parku Ngorongoro

Budí nás sluníčko a o něco později i budík. Je půl osmé ráno a pomalu se hrabeme ze spacáků. Snídaně má být od osmi, ale všichni tu fungují v režimu „pole pole“, což v překladu ze svahilštiny znamená „pomalu pomalu“ a tak snídáme až v devět. Máme to samé, co včera, a vyčkáváme na instrukce. Dnes bychom měli jet do národního parku Ngorongoro, ale zatím nikdo z nás netuší na kolikátou je naplánován odjezd. U stolu s námi sedí dvě Američanky, které měly dnes ráno odjíždět do Arushi, ale zřejmě se na ně zapomnělo. Černoušek jim přislíbí, že pro ně do dvaceti minut přijede auto. O dvě hodiny později auto stále nikde. V 10:30 si konečně někdo všimne i nás, a tak se s Američankami loučíme a vyrážíme na cestu. Má to ale jeden háček – černoušci nemají hotovost na zaplacení permitu a přes svátky jsou banky zavřené. Stavíme proto u benzínky, kde by údajně měl být bankomat. Černoušek na 40 minut někam zmizí a my čekáme. A čekáme.

Kráter Ngorongoro

Kráter Ngorongoro

Celý příspěvek